Příčinná souvislost
Příčinná souvislost neboli kauzální nexus vyjadřuje vztah mezi příčinou a následkem. Abychom mohli vyslovit závěr o příčinném vztahu mezi jednáním a následkem, postačí, že pachatel svým jednáním vyvolal alespoň jednu z podmínek, které způsobily následek.
Při prokazování příčinné souvislosti se nemůže jednat jen o pouhou pravděpodobnost příčinné souvislosti mezi činem a vznikem újmy, ale tato skutečnost musí být prokázána jistě. Je však možné částečné prolomení tohoto principu jako např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1062/2002, kde soud hovoří pouze o největší pravděpodobnosti.
Aby mohla být příčinná souvislost prokázána, užívá se v tomto ohledu několik zásad. Mimo jiné se jedná o teorii podmínky („conditio sine qua non“), ze které vyplývá, že příčinnou je každý jev, bez kterého by jiný jev buď vůbec nenastal, nebo nenastal způsobem, kterým nastal co do rozsahu poruchy nebo ohrožení, místa, času atd. Jelikož by však toto pojetí příčinné souvislosti mohlo vést k nepřiměřeně široce vymezené odpovědnosti, k této teorii se potom připojuje zásada gradace příčinné souvislosti a zásada umělé izolace jevů.
Zásada umělé izolace jevů
Dle zásady umělé izolace jevů je v příčinném vztahu třeba izolovat jednání jako trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Jakákoliv podmínka, bez které by následek nenastal, je tedy příčinou v trestněprávním smyslu.
Určitá osoba může být trestně odpovědná, pokud svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, skutečně způsobila následek důležitý z hlediska skutkové podstaty. Izolují se tak jen určité stránky skutkového děje důležité z hlediska trestního práva, které mají trestněprávní význam. Zajímá nás tedy jen příčinný vztah mezi konkrétním jednáním pachatele a trestněprávně významným následkem, který je znakem skutkové podstaty trestného činu nebo má jiný význam z hlediska trestního práva.
Pachatel tak může být trestně odpovědný za trestný čin, jen pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Jednání nebo okolnost budou příčinou, i když kromě ní vedly k následku i další jednání a okolnosti. Zároveň je dána příčinná souvislost, pokud vedle příčiny, která následek způsobila, dále působila i další příčina. V takovém případě není rozhodné, zda každá z příčin mohla přivodit následek sama o sobě, nebo jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.
Zásada gradace příčinné souvislosti
Další zásadou je poté zásada gradace příčinné souvislosti, dle které jednotlivé příčiny a podmínky nemusí mít pro způsobení následku stejný význam. Podstatou zásady gradace příčinné souvislosti je tedy odstupňování těchto příčin. Zkoumá se význam jednotlivých příčin, přičemž jednání pachatele musí být z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení přitom může poklesnout až na nepatrný stupeň, kdy příčinná souvislost je prakticky bez významu. Za této situace se nebude jednat o trestný čin na základě použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
Pokud je zde více příčin, které spolupůsobily, je potřeba hodnotit každou z nich samostatně co do významu pro vznik následku a je třeba určit její důležitost pro následek, který nastal z jednání obviněného. Míra způsobení následku je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost činu, což se projevuje významně zejména při posuzování jednání spolupachatelů a účastníků na konkrétním trestném činu.
Z Judikatury:
Prokazováním příčinné souvislosti se zabýval také Nejvyšší soud ČR, který ve svém usnesení ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 7 Tdo 1626/2015, řešil případ trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měla dopustit obviněná tím, že neověřila věk nezletilé kupující, které prodala petardu spadající do zábavní pyrotechniky kategorie 3, přičemž tato petarda nezletilé explodovala v ruce a způsobila jí tím těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud se ve svém usnesení zabýval především příčinným vztahem mezi jednáním obviněné a zraněním poškozené, přičemž uvedl, že mezi jednáním a následkem není „přímá“ příčinná souvislost, jelikož samotný prodej petardy osobě, která nesplňovala zákonem předepsaný věk, ještě nevedl k explozi petardy v ruce poškozené a že exploze s následným zraněním vyplynula teprve z nesprávné manipulace s petardou při její aktivaci. Nicméně skutečnost, že zde není „přímá“ příčinná souvislost, nelze interpretovat tak, že tu není vůbec žádná příčinná souvislost.
Ke zranění poškozené nezletilé vedly dvě navazující okolnosti, a to protiprávní prodej petardy a nesprávný postup poškozené při manipulaci s petardou. Po porovnání významu pro vznik zranění jako následku u obou těchto okolností došel Nejvyšší soud k závěru, že protiprávní prodej vykazuje výrazný stupeň příčinného významu, který je dostatečný k tomu, aby jednání obviněné bylo považováno za příčinu zranění poškozené ve smyslu trestní odpovědnosti. Nesprávná manipulace s předmětnou pyrotechnikou, které se poškozená dopustila, neměla povahu výlučné příčiny a ve srovnání s ní nebyl protiprávní prodej nijak zanedbatelný. Nejvyšší soud tedy konstatoval, že význam protiprávního jednání obviněné z hlediska příčinného vztahu vyplývá z toho, že obviněná hrubě porušila povinnost, jejíž splnění mělo za účel předejít následku, ke kterému nakonec ve skutečnosti došlo, a jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví.
S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu je tedy na místě připomenout, že příčinou následku je každá okolnost, která samostatně nebo ve spojení s jinou okolností přivodila následek. Při zkoumání příčinné souvislosti tedy není rozhodné, jestli bylo jednání pachatele příčinou, která by následek přivodila bez dalšího sama o sobě, anebo jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou. Zároveň se o příčinu jedná i tehdy, když kromě jednání pachatele vedlo k následku jednání další osoby nebo jiná skutečnost, která spolupůsobila při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.