V době pandemie COVID-19 bylo v návaznosti na usnesení vlády České republiky o vyhlášení́ nouzového stavu rozhodnuto o přijetí řady krizových opatření ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., zákon o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Tato krizová opatření v mnohém vedla ke ztrátě zisku podnikatelů, kteří tak v jejich důsledku utrpěli značné ekonomické ztráty.
Odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními je upravena v § 36 krizového zákona a jedná se o tzv. odpovědnost objektivní, tedy bez zřetele na zavinění. K tomu, aby mohla být takováto škoda ze strany státu nahrazena, je však třeba splnění určitých podmínek, kterými jsou:
- přijetí krizového opatření za vyhlášeného nouzového stavu,
- činnost orgánu provádějícího krizové opatření proti individuálně určenému subjektu,
- vznik nahraditelné škody,
- příčinná souvislost mezi zmíněnou činností orgánu a vznikem škody,
- absence liberačního důvodu
- řádné uplatnění nároku v prekluzívní lhůtě
Do této chvíle se judikatura konstantně shodovala na názoru, že předmětná krizová opatření měla povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu) a byla pramenem obecné právní regulace. Tato opatření tedy měla dopadat na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanovila právní povinnosti. Soudy se tak shodovaly na tom, že by stát neměl nést právní odpovědnost za normotvorbu, a tudíž za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právními předpisy. Stát by měl odpovídat pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Soudy tedy trvaly na konstantním názoru, že žádné krizové opatření nebylo směřováno individuálně vůči podnikateli.
Jakýmsi milníkem v této soudní praxi se však stal nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 08. 2023, č. j. 30 Cdo 63/2023-71, v důsledku něhož došlo k výraznému posílení postavení takto postižených podnikatelů. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím částečně otevřel cestu k náhradě škody těm podnikatelům, kteří svůj nárok uplatili v zákonem stanovené lhůtě.
O čem Nejvyšší soud rozhodl?
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyhověl dovolání firmy, která musela omezit a pak zcela přerušit maloobchodní prodej potravin. Za období od října 2020 do února 2021 tak žádala náhradu škody ve výši 1,1 milionu Kč, což označila za ušlý zisk. O žalobě této firmy rozhodoval v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 7, který tuto žalobu zamítl. Jeho rozhodnutí poté potvrdil i Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, který uvedl, že stát sice odpovídá za škodu, ale za splnění dvou podmínek. Zaprvé, musí jít o individuálně určená krizová opatření, směřující proti konkrétně vymezené osobě nebo okruhu osob a zadruhé musí být škoda způsobena „provedením krizových opatření“. Dle odvolacího soudu tedy nestačí, že opatření byla vydána a stanovovala nějaké zákazy či omezení. S takovýmto posouzením dané situace však nesouhlasil Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že dodatečné podmínky, které odvolací soud pro založení odpovědnosti státu za škodu v daném případě dovodil, nejsou namístě.
Nejvyšší soud konstatoval, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, kdy se nevyžaduje, aby byla škoda vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, kterými je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát by se přitom této odpovědnosti mohl zprostit pouze za předpokladu, prokáže-li, že poškozený si způsobil škodu sám. Nejvyšší soud dále uvedl, že z krizového zákona neplyne žádné omezení odpovědnosti státu na škodu způsobenou pouze individuálně zaměřenými krizovými opatřeními, přičemž stát na sebe v § 36 odst. 1 krizového zákona povinnost k náhradě škody způsobené legislativní činností dobrovolně přijal.
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku dále zabýval otázkou, jež nebyla v judikatuře dosud řešena, a to kdy dochází k provedení krizového opatření jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu. V tomto směru dovodil, že povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je nutné posoudit podle konkrétních okolností věci, a tedy v tomto směru nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede. Účinky krizových opatření nastaly podle Nejvyššího soudu okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden jako počátek jeho účinnosti. Jde například o termín, kdy mají obchody zůstat zavřené. Od daného okamžiku tedy získala opatření potenciál způsobit firmě škodu. Právě tento okamžik je zároveň nutné považovat za okamžik „provedení krizových opatření“ ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona.
Dle Nejvyššího soudu počítal krizový zákon s tím, že opatření budou reagovat na mimořádné události velkého rozsahu, jelikož zohledňoval zkušenosti s povodněmi na třetině území státu. V této souvislosti Nejvyšší soud ve svém rozsudku uvedl: „Konečně skutečnost, že zákonodárce nemůže v době přijetí určité právní úpravy domyslet, na které všechny situace bude do budoucna z hlediska vymezení hypotézy v ní obsažené právní normy tato norma použita, není nijak výjimečná a je řešitelná standardními metodami výkladu práva, včetně analogie a teleologické redukce. Argumentace nepředvídatelností mimořádné situace spočívající v epidemii silně nakažlivého onemocnění, které postihne celé území státu, není proto namístě.“.
Nejvyšší soud dále vyjádřil názor, že ačkoliv se žalobkyně sama krizovým opatřením podrobila a respektovala je, nemůže jí tato skutečnost jít k tíži. Logikou odvolacího soudu by totiž měl mít právo na náhradu škody ten, kdo postupoval protiprávně, odmítl-li se krizovým opatřením řídit a musel proti němu být proveden například zákrokem policie, zatímco jiný, který postupoval v souladu se zákonem a krizovým opatřením se podrobil, by nárok na náhradu škody mít neměl. Takový závěr shledal Nejvyšší soud jako zjevně nesprávný.
Nejvyšší soud tedy napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil dle § 243e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, přičemž soudy jsou nyní vázány právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
Koho se týkají možné změny?
Samotný krizový zákon stanoví prekluzivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody. Dle tohoto zákona je tedy nutné nárok na náhradu škody uplatnit písemně s uvedením důvodů u příslušného orgánu krizového řízení, a to ve lhůtě 6 měsíců od doby, kdy se o škodě poškozený dozvěděl, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Shora uvedené závěry Nejvyššího soudu se tak týkají pouze těch, kteří svůj nárok na náhradu škody již uplatnili. V opačném případě toto právo v důsledku prekluzivní lhůty již zaniklo a není tak možné se zpětně nároku na náhradu škody u soudu domáhat.
K zamyšlení tedy zůstává skutečnost, že Nejvyšší soud takto rozhodl až ve chvíli, kdy je pro většinu podnikatelů, kteří své právo na náhradu škody v uvedených lhůtách neuplatnili, dosažení náhrady škody za krizová opatření v době pandemie COVID-19 již nemožné.
Je možné v budoucnu očekávat změnu krizového zákona?
Odpovědnost dle § 36 krizového zákona je založena na principu „zvláštní oběti“, kdy smyslem tohoto ustanovení je odškodňovat případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, čemuž nasvědčuje i důvodová zpráva ke krizovému zákonu. Je však třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitého okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu.
Jestliže měl tedy zákonodárce v úmyslu odškodnit plošně veškerou škodu vzniklou již v důsledku přijatých krizových opatření, vedlo by to zajisté k destabilizaci veřejných rozpočtů a ohrožení základních funkcí státu. Takto pojatá odpovědnost by ve svém důsledku stát od přijetí efektivních krizových opatření spíše odradila. V souvislosti s uvedenými skutečnostmi tedy vyvstává otázka možné změny tohoto ustanovení do podoby, dle které nebude pochyb o tom, zda se státu týká odpovědnost za škodu při řešení krizového stavu prostřednictvím přijetí krizových opatření, či nikoliv.
Jestliže jste byli taktéž zasaženi krizovými opatřeními vlády, v důsledku čehož Vám vznikla škoda, neváhejte se obrátit na naši advokátní kancelář. Poradíme Vám, zda je možné Váš nárok na náhradu škody uplatnit a zastoupíme Vás v rámci soudního řízení tak, abyste dosáhli spravedlivého odškodnění.
