Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2479/22 judikoval, že neposkytnutí přiměřené lhůty pro doplnění stížnosti v trestním řízení bez předchozího vyrozumění o nepřiměřenosti lhůty pro doplnění je porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K takovému porušení práv, jak vyplývá z narůstajícího množství podobných judikátů, dochází opakovaně a není výjimkou, že soudy rozhodnou bez řádného seznámení a vypořádání s řádně a včas podaným odůvodněním stížnosti.
Rozbor kauzy
V případě nyní posuzovaném Ústavním soudem byla stěžovatelka podezřelá ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatelka měla uplatnit neoprávněný odpočet na dani z přidané hodnoty, kdy prověřováním policejního orgánu bylo zjištěno, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu, kterou se pokusila převést vlastnictví ke svým nemovitostem. Z tohoto důvodu vydal policejní orgán následně usnesení, kterým byly jako náhradní hodnota zajištěny nemovitosti stěžovatelky.
Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka blanketní stížnost, ve které si vyhradila lhůtu pro doplnění odůvodnění této stížnosti. Fakticky bylo ve stížnosti uvedeno, že „doplnění této stížnosti poskytne právní zástupce stěžovatelky ve lhůtě 20 pracovních dní, kdy délka této lhůty je odůvodněna nutností advokáta seznámit se s projednávanou věcí, její složitostí a čerpáním dovolené v průběhu letních měsíců.“ Stížnost byla stěžovatelkou doplněna a doručena policejnímu orgánu v avizované lhůtě. I přes to, že stěžovatelka řádně doplnila odůvodnění své stížnosti a nebyla nikým vyrozuměna o nepřiměřenosti lhůty, rozhodující soud v poslední den lhůty určené stěžovatelkou stížnost zamítl, aniž by doplnění stížnosti jakkoliv reflektoval nebo se alespoň pokusil zjistit, zda stížnost byla ve stanovené lhůtě stěžovatelkou doplněna.
Postup OČTŘ a soudů
Shora popsaný postup orgánů činných v trestním řízení není bohužel ojedinělou situací, kdy i v naší advokátní kanceláři jsme se setkali s tím, že soud rozhodující v prvním stupni postoupil spis s blanketní stížností nadřízenému soudu, a to dokonce několik dnů před námi uvedenou lhůtou k doplnění odůvodnění stížnosti. Soudem prvního stupně jsme přitom nebyli jakkoliv vyrozuměni o tom, že by naše lhůta (pro úplnost dodáváme, že jsme si pro doplnění stížnosti stanovili lhůtu 7 dnů) byla nepřiměřeně dlouhá. Soud rozhodující v druhém stupni nakonec ve věci rozhodl, ačkoliv neměl k dispozici naše doplnění odůvodnění stížnosti, které jsme doručili soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě. Doplnění odůvodnění stížnosti pak nebylo soudem prvního stupně doručeno rozhodujícímu soudu ani dodatečně.
Ústavní soud již několikrát v minulosti označil takový postup orgánů činných v trestním řízení za chybný a porušující právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I za předpokladu, že si osoba stanoví netradiční a značně dlouhou lhůtu, je na orgánech činných v trestním řízení, aby se proti postupu vymezily a pokud tak neučiní, nelze tuto skutečnost klást k tíži osoby podávající stížnost. Nekontaktováním osoby, která podala stížnost, zakládají totiž orgány činné v trestním řízení legitimní očekávání, že nebude rozhodnuto do okamžiku doplnění odůvodnění stížnosti.
Mnohdy orgány činné v trestním řízení argumentují tím, že bylo nutné o stížnosti rozhodnout v co nejkratší době a nemohlo se tak čekat na doplnění odůvodnění stížnosti. I k tomuto se však Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že „Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení.“[1]
Závěr
Závěrem lze shrnout, že orgány činné v trestním řízení opakovaně porušují právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobody tím, že o stížnostech rozhodují bez řádného seznámení s včas podaným odůvodněním stížnosti, a to i přes to, že ustálenou judikaturou Ústavního soudu je tento postup označen jako chybný. Postup orgánu činných v trestním řízení však nelze přehlížet ani tolerovat, ale je nutné se proti němu bránit dostupnými prostředky. Pokud jste se tak ve Vašem případě s tímto setkali, neváhejte se obrátit na naší advokátní kancelář a my již za Vás podnikneme příslušné právní kroky!
