Materiální stránka přestupku ve světle judikatury

E-commerce, aneb materiální stránka přestupku ve světle judikatury

Podle ustanovení  § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich[1] platí, že: „Přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.“ Ze zákonného vymezení pojmu plyne, že aby bylo určité jednání kvalifikováno jako přestupek, je zapotřebí naplnit jak formální stránku přestupku, tak současně i tu materiální.

Co se skrývá pod pojmem formální a materiální stránka přestupku?

• Formální stránku přestupku protiprávní čin naplňuje v případě, jakmile se jedná o čin výslovně za přestupek v zákoně označený a vykazuje-li znaky zákonem stanovené. Současně se nesmí jednat o trestný čin, které je třeba od přestupků odlišovat (trestné činy mohou mít v některých případech velmi podobný charakter, ale jsou výrazně více společensky nebezpečné).
• Naproti tomu, co se materiální stránky týče, jde o samotnou společenskou škodlivost protiprávního činu – tedy ohrožení či porušení zájmu chráněného zákonem.

Zatímco naplnění formální stránky přestupku není v praxi tolik problematické, jinak je tomu v případě naplnění materiální stránky přestupku, neboť ona společenská škodlivost není legálně definována. Materiální stránka protiprávního jednání se přitom musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování trestnosti sporného jednání.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 08. 2022, sp. zn. 10 As 410/2021

Právě materiální stránkou přestupku se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 08. 2022, sp. zn. 10 As 410/2021, a to konkrétně v souvislosti se zákonem o ochraně spotřebitele[2].

Stěžovatelka provozovala webové stránky, které v mnoha ohledech vypadaly jako běžný e-shop (obsahovaly nabídku zboží s cenami nebo všeobecné obchodní podmínky). Stěžovatelka však sama výrazně upozorňovala, že stránky slouží pouze jako katalog zboží, nikoliv tedy za účelem faktického objednávání zboží. Ostatně nikdo, až na Českou obchodní inspekci, která během správního řízení testovala funkčnost webových stránek, si na těchto stránkách nikdy nic neobjednal.

Podle ČOI se stěžovatelka dopustila přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik), neboť na svých webových stránkách ve všeobecných obchodních podmínkách uvedla formulaci, která spočívala v matoucím určení. Konkrétně zde stěžovatelka uváděla, že „doba doručení je obvykle 2-7 pracovních dnů od odeslání objednávky“, přičemž nebylo jasné, zda je tím myšleno odeslání objednávky zákazníkem v rámci rozhraní webových stránek či odeslání již objednaného zboží zákazníkovi.

ČOI posoudila prohřešek stěžovatelky jako tzv. klamavé opomenutí podle § 5a odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, které je považováno za nekalou obchodní praktiku, a uložila ji pokutu ve výši 10.000,- Kč. Stěžovatelka se proti rozhodnutí ČOI bránila všemi dostupnými prostředky. Nejprve podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto, a následně podala i žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud sice rozhodnutí ČOI zrušil, nicméně ČOI posléze podala kasační stížnost. Na základě podané kasační stížnosti NSS rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V novém řízení krajský soud ve věci znovu rozhodl a žalobu tentokrát zamítl. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala kasační stížnost, která byla posuzovaná ve shora uvedeném rozsudku NSS.

Jako první řešil NSS formální stránku přestupku, kdy se v tomto ohledu ztotožnil s ČOI, že stěžovatelka uvedla podstatné informace nejasným způsobem. Informace, jak dlouho potrvá dodání či doprava zboží z e-shopu k zákazníkovi, je totiž důležitá a zákazník se na jejím podkladu přinejmenším může rozhodovat o koupi. Jednání stěžovatelky tak formálně naplnilo skutkovou podstatu přestupku.

Pro posouzení, zda bylo jednání stěžovatelky přestupkem, vyvstala nutnost zjistit, zda byla naplněna materiální stránka přestupku. Dle NSS je potřeba vzít do úvahy, jakým způsobem se stěžovatelka k naplnění formální stránky přestupku vůbec dostala a za jakých okolností se tak stalo. Stěžovatelka se přitom dostala do problému proto, že jednoduše v začátku podnikání podcenila technické parametry webových stránek. Nutno také podotknout, že stěžovatelka se snažila zamezit tomu, aby si spotřebitelé její stránky pletli s aktivně využívaným e-shopem.

NSS dospěl k závěru, že jednání stěžovatelky nedosahuje takové společenské škodlivosti, aby na něj bylo možno pohlížet jako na přestupek. NSS mimo jiné přihlédl právě k tomu, že krom ČOI nikdo sporné stránky za e-shop nepovažoval. Jednání stěžovatelky tak bylo shledáno jako banální podnikatelská chyba, která však není skutečným škodlivým jednáním, které by bylo nutné trestat.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že i když protiprávní čin naplní formální stránku přestupku, automaticky to neznamená, že byla naplněna i stránka materiální. Materiální stránku přestupku je poté třeba zkoumat u přestupků s abstraktně formulovanou skutkovou podstatou, kde zákonodárce přesně nevymezil, jaké jednání chce postihovat, jak tomu bylo například v posuzovaném případě.

Pokud jste se setkali s podobným problémem, neváhejte se obrátit právě na naší advokátní kancelář!